Někdy mi příjde, že lidi málo přemýšlejí.
Jedni moji kamarádi nedávno oslavili páté výročí svého vztahu a mají z něj krásnýho dvouletýho kluka. Měli trochu italskou domáctnost, ale společně prošli mnohým zlým a zažili hodně příkoří, takže se zdálo, že je to takový ten vztah na věky. A najedno rozchod.
On to vyslovil a ona se nebránila. Důvod? Shodují se na tom, že si zkrátka nerozumějí. Dál spolu šukaj a snad se baví mezi sebou více než předtím, ale ona si hledá náhradní bydlení a spolu být prosě nechtějí. Že prý nevědí, co s tím. Nevědí si rady sami se sebou. Dva roky byli izolováni na vesnici vesměs sami dva a když se teď vrátili do víru maloměsta s asi 15tisíci lidmi navíc, zažívají nové možnosti a zkušenosti, nemají jich dost a nedokážou mezi sebou najít kompromis, aby spolu mohli být dál.
Pět let spolu bojují a najednou se rozchází, rpotože nevědí co dál. Chápete to někdo?
Fajn, pět let bez vážné hádky a pochopím, že v sobě něco dusí a to musí ven. A najednou, při prvním náznaku malicherné krize se rozcházejí? Kdybych jen já zažil, čím si prošli oni, spáchám sebevraždu. Kdyby jim to neklapalo v posteli, nebo ztratili mezi sebou jakoukoli jiskru, řeknu ok - tak to hold někdy chodí. Ale takhle?
Není to všechno nějaký zbytečný?
Mezi sebou si "prý" nezahýbají a ani nemají potřebu (na ten zadek se přece podíváme každej). Nějakou náhradu si nenašli a i když ta jejich Itálie občas postrádá smysl, nic natolik krizovýho aby se rozcházeli je nepotkalo.
No nejsou hloupí?
2024 ©