děvka

Město ponořené do hluboké noci. Odraz blikajícího pouličního osvětlení ve špinavých kalužích, na jejichž hladinách rostly kruhy ze slz zkaženého Velkoměsta padající ze střech chátrajících domů, němých náhrobků zahozených životů. Opar odpadků vznášejících se nad spícími vozy jako temná myšlenka na cestu ke konci. Odpadky nahromaděné kyselou dešťovou vodou v odtocích do kanálů. Shnilá, protivná část tohoto malého světa lemovaného oprýskanými domy zbarvenými grafity. Spodina ctěného Velkoměsta, jeho zakaleného svědomí, špatné choroby bojující každý den o holé přežití jakýmikoli prostředky a za jakoukoli cenu. 

            Děvka klopýtala po chodníku marně se vyhýbajíc špíně na něm. Tělem jí projíždělo chlad, pronikající krátkou sukní i rozepnutým kožichem, týrající unavenou tvář špinavou rozpitými očními stíny, které utrápené slzy roznesly po pohublých tváří, a nechali kanout do výstřihu.

            V koutku úst hoří špička pokroucené cigarety, jejíž namodralý kouř černá v popředí oranžového světla z lamp a rychle zaniká v hnusu a zápachu okolí. Bol a pláč. Unavená shrbená silueta motající se na klapajících vysokých podpatcích ze stínu do stínu, jako zmatená můra hledající marně útěchu blikotající lampy.  

            Kráčela kaluž nekaluž, zmučená vnitřním znechucením sama nad sebou, vstříc svému domovu, kde na kratičký okamžik najde útočiště, klid a mír. Byt v oprýskané budově už jen pár metrů daleko. Pár kroků za roh a je tam. Konec další můry, i když ve spodu své duši věděla, že v ochranné náruči domova začne můra další. Neustálý koloběh neštěstí, rozdělený na nekonečný seriál plný stejných nekonečných scén. Jen Děvka zůstává stejnou zvrácenou postavou. Hlavní hrdinka v osudovém příběhu o jednom útrpném neštěstí, tvořeném zkažeností moderní doby, úchylnými choutkami rádoby spořádaných občanů.

            Potřebovala dávku…

            …ta ji na chvíli pomůže k radosti…

            …každý hledá svůj střípek štěstí…

            …aby si mohl podřezat žíly…

            V odřené kabelce z pravé kůže veliké o něco víc než je veliká mužská pěst hledala klíče. Konečně mezi rtěnkou, pudrem, očními stíny, zmuchlanými bankovkami a bezpočtem prezervativů nachází hledané. Svazek klíčů zarachotil v temnotě vchodu. Jeden z nich se zavrčením vjel do zámku potlučených dveří, které se poté se cvaknutím doprovázeny vrzem otevřely a Děvka vešla na hlavní chodbu domu bez výtahu, světla a spokojeného života. Prázdná ulita v prázdném světě.

            Již jen dvě patra.

            Jen pár schodů.

            Pár kroků.

            Vydala se do schodů, cigaretu zahazujíce kamsi pod sebe. Cigareta padala, s rozžhaveným gejzírem popela se odrazila od schodu a zmizela kamsi do temnoty pod nimi. Zápach výkalů a spermatu již nevnímala. Na první si na chodbách tohoto domu zvykla a to druhé znala ze své práce, za níž se styděla a která ji ničila a užírala, ale v níž byla uvězněná.        Přestala vzpomínat na dny přistěhování, kdy byli ulice ještě veselé a plné barev. Kdy si děti hrály na ulicích a jejich smích rozzářil bezpočet kolem procházejících tváří. Jenže nastala nová ekonomika, nové možnosti a barevné domy se změnili v bezedné hroby, veselé děti v závislé zloděje válčící o každou píď svého zničeného světa se svým kamarádem a procházející tváře v nenávistné, strachem zkroucené bez očí a uší. 

            Svazek klíčů cinkal o kovové zábradlí. Cink, cink, zaznělo při každém schodě jako nějaký zvrácený odpočet. Cink, cink, rozléhalo se špinavými chodbami. Jenže žádná bomba nevybuchne. Cink, cink, nic se nezmění. Cink, cink dál a pořád dokola, vše při starém.

            Nikdy se nic nezmění.

            První patro za sebou. Každý schod znamenal cestu ke klidu, kde se mohla natáhnout do vany a v slzách proklínat svůj život. Každý schod znamenal zapomenout další odporný den, jejž prožila proklínajíce sebe sama. Každý schod znamenal odpočinek, rozhřešení, další jizvu od nepříznivého Boha, jenž ji uvrhl do pekla. Mučit své tělo ji už nepřipadalo tak bolestivé, ale šrámy na duši a bezesné noci se stali démony jejího rozervaného života, který jen bílý prášek odvrátí od solné lázně.

            Svazek klíčů cinkal o kovové zábradlí. Cink, cink.

            Snad mohlo být všechno jinak…

            Svazek klíčů cinkal o kovové zábradlí. Cink, cink.

            Blížil se závěr druhého patra. Blížil se vrchol. Vrchol dělící silnou čarou tento den od těch příštích. Stále snila za bezesných nocí, že ji nové probuzení do čerstvého dne vžene do žil tu správnou sílu odolat svému hroznému osudu a ukáže ji lepší život. Život v přepychu plný voňavé pěny v čisté rozlehlé vaně, balíku nově vytištěných peněz, poklidné samotě se skutečnými přáteli, kteří se radují spolu s ní nehledě na její špinavou minulost a nevtíraje se do jejího rozkroku či žil a přesto touží po její přítomnosti, aby si mohli připít na zdraví, lesk a slávu.

            Jak byla naivní…

            Svazek klíčů naposledy zacinkal o kovové zábradlí. Cink.

            Stála u dvéří svého bytu. Prý lepší a prý budoucnost… Věděla o své naivitě – asi si již příliš zvykla na život ve spodku společnosti. Našla správný klíč, vsunula jej do zámku, otočila a otevřela dveře. Okamžitě ji do nosu udeřil zápach marihuany smíchaný s odérem cigaret a laciného alkoholu. Zavřela za sebou dveře, aby se rezignovaně vpustila do druhé části své nekončící noční můry.

            Boty zůstaly u dveří u z věšáku spadaných bund. Kožich ze sebe nechala sklouznout, avšak těsně nad zemí jej zachytila ve snaze pověsit jej na věšák, avšak on se jí stejnak vyklouzl a skončil na chladné zemi. Ironicky se usmála. Už neměla sílu se pro něj shýbnout. Našla však sílu do něj kopnout. Jako by se něco změnilo, jenže on se jen zmuchlal do kuličky.

            Posranej kabát…

            Zamířila do nitra bytu. Hned za předsíní byl obývací pokoj. Už od vchodových dveří cítila zápach marihuany. Ještě před rokem dělily obývací pokoj s předsíní prosklené dveře, ale nemělo smysl je zasklívat pořád dokola.  

            Mezi haldou prádla a potrhaných časopisů stál malý stolek, na němž ležel balíček trávy, bílého prášku a pomačkaná krabička laciných cigaret za dozoru opiové dýmky a zčernalé pistole mastné od potetovaných prstů svého majitele, tvrdě spícího v deliriu na prosezeném gauči pokrytém zaschlými mapami od rozlitého alkoholu. Děvka se sehnula, omočila prst v bílém prášku a otřela si jej o pokroucené zuby. Heroin, jediné útočiště na světě, které na ni nehledělo jako na sprostou děvku, ale vděčnou milenku, rozmlsanou, dychtivou a zbožňující. Mnohokrát si musela šlehnout, než přivítala dalšího, dalšího a dalšího zákazníka jen se třesoucího na její špinavý prodejný klín.

            Zahrabala v kabelce, jež se pořád pohupovala kolem jejího vyhublého ramene a vybrala z ní veškeré bankovky, jež poté hodila na stolek ke drogám a zamířila ze smrduté tmy bytu do koupelny. Všude, kde byla rovná plocha, stála krabička s různými léky, které její přítel, zlý a bezcitný netvor přinášel jako trofej ze svých nočních tažení městskými ulicemi. Natáhla se do sprchy a pustila naplno teplou vodu. Vždy byla spíše vlažná a trvalo, než se tak vůbec stalo. Nájemce to odůvodnil dlouhými trubkami, i když ve skutečnosti toužil po doplatcích. Chtěli-by jste teplou vodu? Připlaťte si. Chcete si koupit vlastní boiler nebo alespoň karmu? Kupte si byt - nejvyšší ceny na trhu. A kdo by takovou díru kupoval za takové peníze, když stejně nepotrvá dlouho než umře a shnije na ulici.

            Pomalu se vysvlékla do naha, části oděvu nechala ležet na podlaze a postavila se naproti umyvadlu, nad nímž viselo popraskané zrcadlo. Přejela se pohledem. Vybledlé oči, pohublá tvář zbrázděná bezpočtem drobných, zničujících kráterů, boule pod kůží od vystupujících kostí, povadlá drobná ňadra, propíchané předloktí, zarudlé od zaprodané duše, mizející boky a nejisté vyhublé nohy. Kolena byla snad silnější než stehna. Když byla pod vlivem, musela se své zrůdnosti smát, ale mnohem častěji nad ni plakat. Chodící kostra, zrůdná troska.

            Vlezla do sprchy, zatáhla igelit, aby měla pocit soukromí a vešla pod proud uklidňující vody. Celé tělo měla jako v ohni, pohlaví zarudlé, bolavé, zdrásané, avšak padající krůpěje přinášely drobnou útěchu, když všechnu tu špínu a hnus a nenávist a opovržení a zlost a znechucení a všechen ten odpor pomalu spláchla do odtoku za pěny levných hygienických přípravků.

            Ale náhle ji přepadl žal, tak jako pokaždé a pocit jakéhosi bezpečí, ochrany a vzdálení se od skutečného světa tam venku se změnil v niveč. Celá se rozklepala, padla zády na studené, špinavé kachle a sjela po nich na podlahu, kde si přitiskla k prsům bolavá kolena, objala je pažemi a tiše brečela. Slzy stékaly po tvářích přidávajíce se k vodě ze sprchy. Zamlžený pohled zamlžených očí. Škrábavá bolest v krku. Zhroucené srdce, zničená duše, zmučená jizvami bezohlednosti a nespravedlnosti, za níž si mohla sama a po nesčetných pokusech o útěk sama před sebou o možnost zlepšení nakonec i přišla.

            Když skončit bylo tak těžké…

            …a znovu začít tak nemožné… 

            Ucítila, jak tam stojí ve dveřích. Vrah se probudil a přišel si ji zkontrolovat. Cítila, že ji miluje nade všechno, ale věděla, že on, který je snad hlouběji než ona, ji nikdy nedokáže pomoci a přinést to po čem touží a naopak ji pevně svírá ve svých zakrvácených prstech a stahuje ji hlouběji do nicoty a naprostého zničení pod vlivem všech těch drog, alkoholu a podobného sajrajtu. Ale tím zase on mírnil svá muka. Cítila, jak stojí mezi dveřmi a pláče s ní, nešťastný Vrah, omámený svojí iluzí spokojeného života.

            Leželi v posteli pod potrhanou dekou. Něžně ji objal kolem ramen, snažila se nevnímat jeho kyselý pach nasáklý potem a alkoholem. „Neboj, bude dobře. Bude dost peněz a my odtud zmizíme.“ Šeptal ji do ucha. Šeptal ji do ucha, jak ji miluje. Jak je jeho všechno. A ona si tiskla ke tváři zmuchlaný cíp deky a mlčky plakala. Nevěřila mu. Nevěřila, že zmizí. Věřila jen, jak moc ji miluje. Věřila, že je jeho všechno, ale věděla, že nikdy dobře nebude.

            A pak musela pokaždé udělat to, co vyžadoval - její ztracená láska – aby mohla v klidu spát a on se nezměnil v to zlé zvíře, které si vybíjelo vztek na tenhle svět na té, kterou miluje. Jakmile ucítila dlaň na své hlavě, silné třesoucí se prsty kolem své lebky, bylo ji jasné, co musí udělat. Otočila se k němu, vnořená do neproniknutelné tmy a sklouzla k jeho rozkroku, aby celá uslzená vzala jeho penis do úst. Trvalo dlouho, než se alespoň trochu ztopořil, Vrah už byl nevrlý, ale nakonec k násilí nedošlo. Občas její ústa neprobrala jeho omámenou chloubu k životu, což byla samozřejmě její chyba. Hloupá nemožná Děvka, každého hlupáka vykouří za pár a u něj bude dělat drahoty, kráva nemožná. Věčně sjetý loutkař, neovládající své loutky provázky, ale drsnou realitou, do níž své loutky uvěznil a oni teď nemohli nic, jen se nechat likvidovat. "Tak… tak to mám rád maličká… takhle je to v pořádku…" syčel spokojeně.

            Jenže poté Děvka vzlykla…

            Tvrdě ji odstrčil stranou. "Zase řveš?"

            Celá se roztřásla. Když se stahovala na kraj postele. "Promiň… Spadlo mi něco do oka…"

            "Smrdím ti, nebo co?"

            "Ne, to ne…"

            "Tak co ti kurva vadí?" Napřímil se rozhněvaně s obnaženým pyjem a výhružně napřaženou pravicí. "Každýho debila vykouříš a mě budeš řvát do klína?! To jsem tak hroznej?!"

            "Ne, prosím…"

            "Co kurva?" Přišla rána. Nečekaná a silná. Děvku rozpálila tvář, rozžhavila se celá do ruda a najednou Děvka letěla vzduchem. Než se stačila jakkoli bránit, či se krýt, byla na zemi, schoulená do klubíčka a k smrti vystrašená, zatímco milenec stál nad ní, běsnící a rozzuřený. "Jsi jen mizerná děvka, rozumíš?! Podívej se!" Čapnul ji za vlasy, až jich několik vytrhl a táhl ji do obývacího pokoje, kde ji namáčkl tvář na konferenční stolek do hromádky heroinu a marihuany. "Tohle všechno jsem ti dal! Beze mě si jen troska, lásko, chápeš?! Hnusná děvka!" Zvedl si její tvář ke své, zkřivené hněvem. "A budeš kurva vděčná!" Vší silou ji hodil na zem, pak ztěžka polkl a zadíval se do stropu, ztěžka oddychoval a pak náhle a nečekaně jeho výraz zmizel a tvář se uklidnila.

            Zmateně rozhodil rukama. Unaveně si prohrábl vlasy a zmateně sklopil hlavu.

            "Promiň," šeptl Vrah a poklekl k Děvce, něžně, i když se snažila ucuknout, pohladil ji po ramenou a letmo na něj políbil. "Promiň. Je toho na nás trochu moc," šeptal. "Nechtěl jsem to udělat, víš? Ale musíme trochu spolupracovat."

            Konečky prstů ji odhrnul vlas z čela. "Posloucháš mě?"

            Děvka neznatelně pokývala hlavou, i když netušila na co.

            Vrah nespokojeně zamlaskal, než Děvku objal. "Promiň, no. Asi jsem dneska trochu přebral, nevím. Půjdu se radši zchladit, jo? Než se uklidníš. Přijdu, až budeš spát a uvidíme se zítra po práci, jo?" Chvíli čekal na odpověď, a když nepřicházela, vstal a zlostně hodil rukou, až se Děvka vylekala a více přimáčkla k pohovce.

            "Tak jak chceš." Štěkl, ale Děvku již neudeřil.

            Děvka schoulená sama do sebe počkala, až za Vrahem zacvakly dveře a její pláč propukl na plno, naplňoval svými vzlyky prázdné místnosti a zanikal v dusivém sevření třesoucích se dlaní. Vrah je její všechno, protože neměla na vybranou. Příliš hluboko klesla, než aby ji někdo podpořil a pomohl. Byla přeci jen závislou děvkou, kdo by ji věřil, že skutečně touží po jiném světě, po skutečném domově?

            Nikdy dobře nebude…