Musela předvádět, jak se jí to líbí. Potlačit v sobě to znechucení a nechat to plynout. Pokaždé si vzpomněla na svůj první den. Na tu bolest, na tu krev z jejího klína, řitního otvoru. Jen pro pár vpichů, jen si přivydělat na ten jed do žil. V chudém pomláceném bytě nechutného domu v zapadlé čtvrti. Nevnímat protivné vrzání špinavé postele. Již potlačila ten ostrý rytmický zvuk bodající do spánku jako nůž, jako jehla stříkačky. Nebo si zvykla? Nevnímat ten zápach zákazníků, nadržených, zpocených. Jen předvádět, jak se ji to líbí. Slastně vzdychat či křičet, občas přežít nějakou tu facku, trocha bolesti pro ty, co se jim jinak nepostaví. Klečela s vystrčenou zadnicí a nechávala se ojíždět bohatými i zoufalými, hlavně když platí, hlavu zabořenou do polštáře – kolik už jejích slz spolykal, než se naučila udržet si kamennou tvář a občas zahrát nějaké to vzrušení.
Byl to několikapatrový hotel, jehož pomlácené a grafity pokryté zdi se lehce ztratí v okolní záplavě chudé čtvrti zločinu, drog a tichého zoufalství schouleného za dveřmi s několika zámky a minimálně dvěma řetězy. Léta nemytá okna chráněna zrezivělými mřížemi i v nejvyšších patrech – kdyby snad některý host chtěl oknem ze zoufalství proskočit či prohodit kumpánovy lacinou televizi, v níž by v bazaru nedaly ani haléř.
Zoufalý lidé dělají zoufalé činy.
V takových hotele – po celém Městě jich vzrostlo několik – žila druhá část horšího já. V pokojích se tajně měnili drogy, lehké děvy oddávala svá těla zákazníkům, kteří potřebovali trochu toho soukromí nespokojeni se špínou u popelnic, zloději zde schovávaly sebe či své úlovky a vrazi smývaly krev z rukou – vše probíhalo v tichosti, jediným svědkem byli mlčící stěny zbarvené kouřem z cigaret a výkaly, zděšené tváře rozpadajících se byst visících u stropů nekonečných temných chodeb, zatuchlé čalounění rozpadávajícího se nábytku, zfetované oživlé mrtvoly uzavřené ve svém světě a úlisný úsměv na šilhající tváři bezzubého muže na recepci chráněného klecí a pistolí malé ráže.
Tlusté prase se konečně udělalo. Nejprve zarylo tlusté prsty Děvce do boků, páteř se prohnula a kulaté břicho pod upoceným nátělníkem se vzdulo, zaznělo něco vzdáleně připomínající slastné zaržání a masité tělo se složilo na záda, spokojeně oddechujíce. Pokus o něžné pohlazení, jakoby vše nahradilo. Mlčenlivé poděkování masitými mastnými prsty. Chlapské poděkování za úžasný výkon, jaký si ani doma se svojí ženou nedopřeje. Poté se Tlusté prase napřímilo a posadilo. Chodidla v ponožkách zajela do bot. Klobása paže se natáhla po hodinkách na potlučeném stolku.
Tik ťak.
Děvka se posadila na své straně, nohu přes nohu a prsty lehce přejela po masité paži Tlustého prasete. „Byl jsi úžasný. Jeden z nejlepších, jaké jsem kdy měla.“ Ta samá slova pro každého zákazníka vytvářející stálý přísun peněz. Oči však znechuceně chladné.
„A že jich bylo, co?“ Zasmálo se chrochtavě Tlusté prase, když se znechuceně odtáhlo od kostnaté ruky hnusné prostitutky, ze které zase jen byla další kurva, hnusný odpad na podrážce bot, a stáhlo si plný prezervativ, hodilo ho do koše vedle postele a nemotorně se sunulo do černých trenek. Děvka znechuceně koukala na obří pomerančová stehna, jak se o sebe otírají a třou, až vznikaly rudé fleky, až se jí zvedal žaludek.
Nejradši měla ty mladé a nesmělé, zakomplexované panictvím a uhry na červené tváři. Rychle se udělali, platili dost ze strachu z prozrazení a nevymýšleli si polohy či zvláštní praktiky – většinou. Někteří se po orgasmu dokonce dali do dlouhého hovoru a jiní do výčitek, ihned očarováni ženským tělem a nazývajíce to nekonečnou láskou přemlouvaly Děvku, aby s nimi odešla za lepším životem. Snílkové, kteří ještě neprohlédli skrze mlhovinu spokojeného života v teple rodičů. Těch se nemusela bát. Dětská bázeň v jejich stydlivých tvářích byla téměř dětsky nevinná. Pokud se nezačaly vracet a koukat na ženské tělo před sebou jako na majetek k jejich uspokojení.
Odvrácená strana prostituce. Násilníci a zvrácení zvrhlíci. Jedni chtěli roubík, bičík a kruté kopance do varlat. Jiní chtěli močit a kálet a někteří vytahovali i nože a břitvy. Šlapala už nějaký ten rok, takže je dokázala rozeznat a odehnat, ať slovně či pepřovým sprejem, ale občas ji ošálili spořádaným oblečením a slušnou mluvou.
Spousty spořádaných ženušek by se divilo, jaké netvory doma vydržuje.
Někteří z nich to provozovaly již léta, ulicemi se šeptem hnaly báchorky o nich, ubožácích v mládí trýzněných, jež si vrací hrdost či si dokazují sílu po rozpadlém manželství, ale málokterá šlapka si dokázala zapamatovat tvář toho netvora. Ale jakmile zapamatovala, zvrhlík mohl na další sadistický skutky zapomenout, neboť se ztratil někde v ulicích. Všichni byli proti všem, ale proti zákonu a zvrhlým násilníkům fungovala ulice jako jedna velká rodina. To byla jediná pozitivní věc v celičkém odporném dně – ulice vás podrží, ulice vám pomůže, ulice se pomstí, když budete pravidelně platit svoji zvrácenou daň.
Jediná spravedlnost má jméno Násilí - kruté a nevyzpytatelné, neušetří nikoho.
Tlusté prase se nasoukalo do těsných kalhot, z kapsy vylovilo snubní prsten a nejistě si jej nasadilo na tlustý prst. „Co sem ti dlužný?“
„Jak jsme se dohodli.“ Zvážněla Děvka a postavila se. Placení bylo nejtěžší částí. Zákazníci si najednou vzpomněli, že nemají peníze, že se dohodli jinak a že ten orální sex nebyl takový, jaký si ho představoval, že by to doma měl lepší. Děvka pak musela být opatrná na slovo, neboť pak se ze zákazníka stával zvrhlík či násilník a v nejhorším případě by prostě nezaplatil. Co zmůže křehká slabá šlapka proti takové mase sádla? „Tři sta kouření, pět set do zadku.“
„Tři stovky za kouření? To jsi teda drahá kurva, ani si nic nespolykala!“ Zamračilo se Tlusté prase. „Vypumpovat mě můžou i doma!“
„Polykání je za víc, tak jsme se dohodli.“ Šlehla očima po kabelce u nohou postele, ve které ukrývala pepřový sprej. Než by se k ní Tlusté prase dostalo, nastříkala by mu všechno do očí, dvakrát třikrát mu nakopala do koulí, rychle se oblékla, sebrala mu prachy, utekla a na nějaký čas změnila ulici. S trochou štěstí by se Prase stydělo a obcházelo Děvku na kilometry, kdyby ji někde spatřilo.
Tlusté prase si všimlo jejího pohledu. Chvíli zíral na kabelku a přemýšlel co udělat. Bůh ví, co tam ta kurva schovávala. Pistoli? Nůž? Slzný sprej? Cosi zabručel a zalovil v zadní kapse kalhot, odkud vylovil několik bankovek. Na posteli přistálo devět stovek. „Za ochotu,“ zabručel, šáhl po košili a bundě a odešel z pokoje.
Děvce se zamotala hlava, až se musela posadit. Natáhla ruce k penězům a všimla si jizev po vpichách na předloktí. Byli již staré, samá jizva a strup. Znala i jiná místa pro píchání, která nebyla tak nápadná a neodrazovala zákazníky. Stáhla ruce zpět, složila je na prsa, jakoby se třásla zimou, skácela se na polštář a dala se do pláče.
Pláč očistí duši a smyje všechny hříchy, než tělo uvrhne do pekel.
Když pominula vlna sebelítosti, sebrala se a stále nahá odešla do špínou prolezlé koupelny. Došla k zrcadlu a se smutkem se prohlédla. Zaschlé skvrny na skle ohyzdili její tvář. Hnusná troska. Sáhla si na řitní otvor a bolestně sykla. Zřejmě použila málo lubrikantu. Hlavně že nepraskl kondom. Nesnášela, když praskl a než si zákazníka zkasírovala a došla do vany, všechno to svinstvo ji teklo po nohách. A ta prasata se tomu ještě smála!
Pomalu se otočila k vaně. Vlezla do ní a pustila vodu. I když otáčela kohoutkem na teplou až na doraz, voda tekla pouze vlažná a podivně zapáchající. Jako voda z kanálu. Co jiného pro veš světa…
Kapky vody tryskaly na kachlovou zeď. Její čůrky stékaly jako slzy a tvořili za sebou korýtko ze špíny. Křehké ženské tělo se vlnilo pod vodopádem smívajíc ze sebe dnešní špínu a svinstvo. Cítilo se tak špinavé, tak unavené, tak bolavé…
O několik ulic dál čekal Vrah v šeru svého pomláceného Fordu. U úst mu zazářila cigareta. Modrý dým se rozvalil po kabině vozu a ihned se nalepil podél střechy. Zamyšleně hleděl na vietnamský krámek se smíšeným zbožím. Pomalu zavírali a Vrah i přes ulici viděl, jak malý chlápek se šikmýma očima u kasy přepočítává tržbu.
Zbožňoval přepadávání vietnamských krámů. Ty vietkongské kletby. Šilhání po baseballové pálce či pistoli ukryté pod kasou. Běloši hned padali na zem, zběsile a vyděšeně křičeli a volali o pomoc a slitování. Nebyla to žádná sranda, žádné dobrodružství. V hloubi duše Vrah zbožňoval kovbojky. Pistolnický souboj na život a na smrt. Po tom potají toužil. Jen dobrý střelec jej může porazit a kulkou statečného pistolníka zemře i rád. Romantické, veselé zasnění zalité rudou krví. Byl rozeným kovbojem a oni jen nemožnými indiány.
Klepání na okno.
Vrah se zadíval do okna a na strništěm pokryté tváři mu zahrál úsměv. Natáhl ruku a otevřel dveře pro Parťáka, mladého kluka co pro peníze a trochu toho jedu rád přepadne a případně i zastřelí. Byli známou dvojkou, ale doposud nikdo proti nim nezasáhl. Policie si nebyla jista jejich podobou, všichni tajili, kde se zločinci skrývají, aby sami nepřišli o život, neboť Vrah s Parťákem byli známý svoji krvelačností a bezcitností.
Největším vladařem je tyran vládnoucí strachem.
Vrah Město miloval. Svoje Město. Dobře si pamatoval svoje sliby Děvce, ale nedokázal tohle místo opustit. Kam by šli? Co by dělali? Začínali znovu od začátku? Trvalo by dlouho a proteklo by hodně krve, aby si v cizím městě vybudoval alespoň podobnou pověst jako tady. Bylo to jeho Město, ať si Děvka tvrdí co chce. On jej tvořil, tvořil jeho krvavou historii. Ke každému městu se váže historie nasáklá krví těch, kteří budovali jeho budoucnost a skončili v minulosti. I on skončí v minulosti, nedělal si bláznivé iluze, ale skončí tam s nekončící hrdostí, nezlomený posel příštích dní, co netouží po moci jako někteří papalášové v drahých autech – co z toho? Jen nudná čistota dobře padnoucích obleků. Ale tady v té špíně všechno začalo, vše se zrodilo z potu a krve – krve, kterou Vrah prolévá k proslavení své duše.
„Jak to vypadá?“ Ozval se Parťák netrpělivě místo pozdravu, zatímco Vrah vytáhl z náprsní kapsy kožené bundy malý pytlíček s bílým bráškem.
„Ten komouš tam už půl hodiny počítá tržbu. Bude tam balík, máme z prdele kliku.“ Zasmál se vesele, nabral na bříško malíčku trochu prášku a rychle jej nasál do nosu. Údery zvonů volajících do bitvy byli. Veselé zvolání dvanáctičlenné armády netrpělivě připravené v temnotě chladné zbraně. Volání po krvi.
„Super,“ zaradoval se Parťák a taky si na malíček trochu nandal.
„Tak jdeme, fifty fifty.“ Rozhodl Vrah, schoval pytlíček zpět do kapsy, nasadil si černou kuklu a vytáhl zbraň. Zbožňoval smrtonosný chlad pistole před smrtonosným výstřelem. „Nezapomeň na masku, tihle žluťáčci jsou prej strašně pomstychtivý – říkali to v televizi.“
"Jo, ten jejich úsměv je stejně zrádnej jak ve Vietnamu." Parťák si nasadil masku, vytáhl zpod opasku zbraň a dvojice vystoupila z temnoty vozu do oranžového světla lamp…
2024 ©