děvka III

Napsal pelmel (») 9. 3. 2011, přečteno: 3109×

Děvka seděla na záchodě, zíraje netrpělivě na těhotenský test ve svých vyzáblých dlaních. Chladný průvan se dostal pod slabé dlouhé tričko a rozechvíval celé tělo. Možná chladem, možná strachy…

            Každý potrat byl utrpením, kdy zničila další a další život. Nekonečné čekání se změnilo v netrpělivé postávání, poklepávání, kousání nehtů.

            A najednou…

            Ne, ne, ne…

            Do očí se jí vehnali slzy. Tentokrát se roztřásla a nebylo to chladem. Tentokrát se třásla hrůznou skutečností. Z úst se jí vedral němý výkřik a Děvka se pomalu sesula k záchodu na studenou podlahu, kde propukla v lítostivý pláč. Kolena tiskla k mokré tváři, test křečovitě sevřený mezi prsty, snad jako by se měl najednou změnit a ukázat jinou barvu.

            Co bude dělat?

            Co řekne Vrahovi?

            Znovu, již poněkolikáté v tomto roce běžet do nemocnice a ztrápeně se poddat potratu a zabít dalšího maličkého tvora? Další dny plakat za bezesných nocí a proklínat sama sebe a cítit tu spalující nevolnost rozlévající se po celém těle? Poslouchat Vraha o bezdušnosti lidského zárodku?

            Jenže když nepůjde na potrat, přijde Vrah a vymlátí to z ní. Už jednou to udělal a Děvka věděla, že to udělá znovu. A pak se bude znovu omlouvat a slibovat lepší zítřky, stačí jen trochu vydělat. Jenže to všechno znovu vrazí do fetu, donutí fetovat i ji, protože ví, že Vrah je jediný, kdo může donést správnou dávku v podstatě kdykoli a znovu si ji tak uváže na imaginární provaz. Byla jeho majetkem, bankomatem a on si ji mohl kdykoli zajít koupit jen tak pro potěšení. 

            A navíc by dítě ohrozilo jeho postavení. I když mockrát povídal, jak budou mít děti, až začnou znovu, ale to byli jen lži. A nejspíš by spadlo do fetu i to dítě. Ztratil by svoji kontrolu nad Děvkou a vzhledem k jeho minulosti by byly ohroženy i jeho aktivity, neboť by se o dítě zajímali sociální pracovníci, začalo by vyšetřování, které by skončilo možná i vězením a dítě by zavřelo do některého z dětských domovů, kde by jej čekala stejná a možná i horší škola než na ulici.

            Děti jsou svatí. Tolik svatých již zahubila.

            Ne…

            …musí pryč.

            Musí pryč z tohoto světa. Nesmí se sem narodit za žádných okolností.

            Musí to dítě zachránit, odvést do bezpečí a nastavit svůj život tak, aby mu dala možnost vyplavat na hladinu zničení a zachránit se u břehů nevinnosti! Musí to dokázat! Musí se změnit! Musí konečně něco udělat! Nejde o ni, jde o to dítě!

            Pomalu vstala a vrávoravě, rukama se podpíraje o šedivé stěny, vyšla ze záchodu. Těhotenský test stále svírala v prstech. Pomalými kroky a vyschlým pohledem bez života, dostala se až na pohovku v obýváku, na níž se malátně posadila a přejela opovrženým pohledem stůl pokrytý zbytky drogového večírku, jež tu Vrah před časem uskutečnil se svými vypatlanými přáteli. Do dnes se nic neuklidilo. Tolik hnusu a špíny! Rozlitého piva a jeho zápachu vznášejícího se v místnosti. Sněhový poprašek pokrývající vše svoji zákeřnou peřinou. V takovém světě žila… V takovém světě měla rodit…

            Děvku popadla zlost. Přišla nečekaně jako déšť za teplých letních dnů. Byla to spalující zlost na celou společnost. NA CELEJ TENHLE ZKURVENEJ SVĚT! Popadla hranu stolu a s křikem stůl převrátila. Místností se rozlehl hluk tříštícího skla, jak prázdné lahve od piva či vodky naráželi jedna do druhé a pomalu se měnili ve změť střepů, jež zahltil obláček bílého kokainu, který se rozlétl místností a pozvolna ji zasněžil.

            Konec té špíny!

            Děvka hystericky křičela, dupala a nenávistně házela pěstmi. Převracela nábytek, shazovala z něj vše, co na něm stálo, mlátila dveřmi, strhávala rolety i závěsy. Běsný tanec v troskách vlastního bytu za bubnování tříštícího se skla či praskajícího dřeva, jehož úlomky létaly do skleněných tabulek dveří, jež se roztříštily na tisíce úlomků.

            Stále držela ten test…

Klíč do jiného světa, pokud ji ten svět příjme za vlastní jako ostatní kolem ní, kteří dělají, že ji nevidí. Přehlíží ji jako vlastní stín. Jako temný odraz v zrcadle, který nikdo nechce spatřit, jen občas zneužít a pak zahodit.

            Postavila se do středu místnosti, zvedla hněvem zkřivenou tvář mokrou od nenávistných slz, pozvedla křečovitě sevřené pěsti, zadupala, jak nejvíce mohla a zařvala na celý byt „Ty zasranej hajzle! Já tě nenávidím!“ a její hlas se nesl bytem jako zlověstná předtucha, než se jí podlomila kolena a ona padla na podlahu mezi trosky nábytku.

            A stále svírala ten test…

            Pohled ji přejel kousek od jejích rukou, kde našel stříbrný benzínový zapalovač. Pomalu k němu Děvka natáhla ruku a chvíli si jej podržela v dlaních. Dala ho jako dárek Vrahovi před spousty let – někdy v dobách, kdy život měl nějakou cenu a nepostrádal smysl. Palcem odklopila víčko a nasála vůni benzínu, jenž se zlehka vznesl zpod víčka. Hladkým, lehkým otočením škrtla a mezi troskami nábytku vzplál malý plamínek.

            Zvedla plamen na úroveň prsou a zvedla i těhotenský test, vložila jej do plamene a pomalu pozorovala, jak se test mění v popel. Když téměř celý zmizel, odhodila zbytek, ještě chvíli pozorovala plamen a poté zapalovač zacvakla, aby jej záhy nechala vyklouznout z dlaní a spadnout s tupým nárazem na podlahu.

            Minulost končí v plamenech.

            „Za lepší zítřky,“ zašeptala pro sebe a vydala se do ložnice. Nesmí nic vědět. Vrah nesmí nic najít. Nesmí najít důvod, který ji k tomu vedl. Musí prostě jen zmizet, bez důvodu, bez důkazu, bez vodítka.

            Původně chtěla dojít až ke stolku, v němž schovávala prášky na spaní, aby je mohla všechny spolykat, usnout a už se neprobudit, nebo alespoň se zadusit zvratky až by prášky dávila. Nebo udělat ze špinavého prostěradla provaz a oběsit se na klice u dveří. Nebo jen spadnout do postele a v pláči čekat, až z ní Vrah dítě vymlátí.

            Jenže to své dítě ještě nechtěla zachránit.

            Jenže to by nesměla projít kolem zrcadla a nesměla na sebe pohlédnout. Hezká tvář na pohublém těle bez ňader. Slabé ručičky, jako pokažené pastelky, kostnaté boky a nohy jako dvě zmačkaná brčka. Chodící mrtvola, která bývala jednou z nejhezčích v ulici. Každý se otáčel za jejími vnady. Jak hluboce klesla a zasadila těžkou ránu své pýše a hrdosti.

            Sundala si umazané tričko a chvíli hleděla na své zničené tělo jen v kalhotkách. Přepadla ji hrozná lítost, když v odrazu viděla své rozpíchané modré předloktí. Nikdy na sebe takhle nekoukala. Nikdy se neviděla celá. Až teď po nějakém čase stojí zcela nahá nic neskrývající sama před sebou, před nejtěžším soudem lidské duše. Sama se musí obhájit a sama se musí odsoudit…

            A náhle práskly dveře…

            Děvka se vylekala a téměř upadla na kolena.

            Vrah se vrátil dřív.

            Byt najde v troskách…

            …a naděje shořela s těhotenským testem.

            "Kde seš?!" Rozlehlo se bytem. "Kurva, vylez!"

            Děvka si setřela pot z čela. Celá třesouce se vydala ke dveřím k obývacímu pokoji, z něhož se ozýval podivný vzdech. Nejspíše byl zase napraný a zfetovaný. Nikam se děvka nedostane. Vždycky ten hajzl bude o krok napřed. Zničí ji a ona se rozpadne zaživa. Zdlouhavý konec plný utrpení a výkalů.

            Byla jen krok u dveří.

            Dotkla se chladných železných futer.

            Pomalu se naklonila a vyhlédla ze dveří.

            Vrah v obývacím pokoji nebyl… Jen hluboké podivné vzdychání… Mlaskavé bublání… Štiplavý zápach moči…

            Děvka vykročila ze svého úkrytu.

            Pár kroků od pohovky.

            Cítila třas v kolenou a pažích. Zvýšený tep a dusivé dýchání ze stažených plic.

            A pak ho našla…

            Ležel v troskách vlastního bytu. Třesoucí se paží se snažil dostat na pohovku, zatím druhá spočívala na břiše, v němž zela rudá díra, až se jeho vnitřek snažil prodrat mezi prsty. Dlouhá krvavá čára od pohovky až ke dveřím. Černá krvavá kaluž rozšiřující své břehy. Zkřivená ústa plná bolestného tichého kvílení zalitá krvavou pěnou. Mlhavý pohled hledající známou tvář zpoza slz a studeného potu stékajícího po zakrvácené tváři.

            Konečně našel svoji jedinou lásku. Sklouzl z pohovky a ztěžka dopadl na zem, kde zůstal bez hnutí ležet. "Kurva, ten debil mě střelil…" vzdychal Vrah, zatímco se vlastní krví lepil k podlaze. "Věřila by si tomu? Ten sjetej parchant!" Bolestné zakvílení. "Můj vlastní kámoš mě střelí takhle blbě do břicha." Každé slovo stojí spousta síly. Bolestné křeče škubají tělem. "Pojď sem… Nevidím tě…"

            Děvka přejde přes pokoj, střepy praskají pod jejími chodidly, dokud se nepostaví před Vraha, zcela nahá, zcela vyrovnaná. Žádná lítost. Žádný cit. Žádné zhnusení nad kaluží krve nebo železitým zápachem ve vzduchu.

            "Mu… musíš mi… zavolat… pomoc…" šeptá Vrah. Hlas slábne. Hodinky tikají.

            Tik ťak…

            "Dělej… Pomoz mi… Sakra… Bolí to…"

            Ale Děvka jen stojí a kouká na krvácející trosku před sebou. Chvíli si jej prohlíží, dokud Vrah nepochopí, že pomoci se nedočká. A jeho pohled se změní a zalije slzami. Naplní se strachem plným z osoby před sebou. Cítí jeho zklamání ze zrady. Cítí jeho strach ze smrti. Cítí jeho hněv. Cítí se spokojená a šťastná. Spadla jí železa z rukou. Byla volná. Její trápení před ní umírala. Prsty u nohou postupně zalívala teplá krev.

            Byla volná…

            Vrah na ni chvíli hleděl. Celý se třásl, jak jej pohlcoval chlad. Ztěžka oddychoval, pomočený strachem. Zkoušel něco říct, cokoli, jakoukoli prosbu, která by mu pomohla. Cokoli, co by jej zachránilo. Ale přichází jen smrt, zatímco bolest ustupuje. Ještě párkrát se zatřese zimou. Poté zvedne paži, rozklepanou strachy a bezmocí a s poslední němou prosbou ji natáhne k děvce, která jej zradila, než vydechne naposledy…

            Chvíli nad ním stála, než krev kolem jejích prstů nezačala studit. Poté se odlepila od podlahy a přes praskající podlahu střepů zamířila do ložnice. Pomalu a s rozvahou otevřela skříň se šatstvem a vybírala to nejlepší oblečení, jaké mohla. Všechny svršky naházela za sebe na postel, aby se pak pomalu oblékla. Spodní prádlo, podprsenka, plátěné kalhoty, triko s dlouhým rukávem, černo černý svetr s rolákem, který dříve schovával otisky Vrahových prstů.

            Rukou zajela pod svetr a pod triko a spokojeně se pohladila po břiše.

            Po dlouhé době se ji na tváři rozzářil veselý úsměv - upřímný a opravdový…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Bdsmnenihra.bloger.cz | 16.3.2011 10:13
Velmi zajímavé!
pelmel | 16.3.2011 20:08
Děkuji


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a pět