rozbřesk

Napsal pelmel (») 6. 3. 2011, přečteno: 2598×

Dveře zavrzaly. Vzduch se zachvěl, jak teplo z domu zaniklo v chladu ustupující noci. Domácí obuv se zaryla do písku na cestě k bráně. Vnímal každý detail kolem sebe. Vnímal nenápadný tichý tanec vysokých stonků zašedlé trávy. Vnímal každý kamínek pod sebou a jeho záchvěv při dopadu slabé podrážky, jakoby němý strach o svoji budoucnost. Vnímal chlad noci pod vrstvou oblečení a cítil slabé chloupky na rukách žalostně se vzpínající k látce košile. Vnímal jemně mrazivý vánek příjemně štípající tvář rozpálenou teplem domova. Vnímal jasně zářící hvězdy nad hlavou, jak svítili, jak se bleskly na světlajícím černém moři.
Brána stařecky zavrzala, když ji procházel. Dlouhá cesta končící v temnotě mezi stromy. Pro něj však byla ozářená svitem hvězd. I přes větve stromů a keřů jako by se hvězdy dokázaly prorvat a svítit dál. Samozřejmě, nikdo jiný, koho kdy znal, takovou možnost neměl a temná cesta zůstávala nejistě temnou. Nikdo jiný...
Až jeho Učitel... Kouzelný, sladce vtíravý, příjemný, plný elegance v dobře padnoucím obleku s šibalským úsměvem a ďábelskou jiskrou v očích skrytou pod kulatými skly černých brýlích. Ten netvor, jenž promluvil a změnil jeho duši. Byl tak silný, tak mocný... Okovy vlastního myšlení, vlastní morálky, rozpadlé vniveč. Podlehl jeho kouzlu a svět se najednou změnil.
Dlouhá cesta lemována krví a plná bolesti do světa mocných sil, nadpřirozených schopností, končící utrpením. "Čím moc přijde dříve, tím větším utrpením bude její počátek. První oběť je vždy obětí největší."
Kolena jakoby vypověděla službu a muž padl do vlhké trávy. Křečovitě sepjaté pěsti třesoucích se paží tvrdě naráželi do otupělých spánků. Srdce, nyní již bez života, pumpující krev mrtvých, explodovalo bolest do celého těla. Každý orgán jakoby nakažený rakovinou pozřel to neskutečné obvinění.
Ale už se blížilo rozhřešení...
Němý výkřik do tmy, jenž se rozplyne jako sněhová vložka chvíli před tím, než dopadne na zahřátou zem.
Sám ztracený v temnotách, zkřivený klaun pro pobavení pána pekel.
Cítil, jak příroda kolem pomalu pookřála. Cítil blížící se východ slunce. Osvobozující rozbřesk.
Byl čas utéct, ale on neuteče.
Dům za jeho zády pomalu pohlcovaly rudé plameny.
Cítil dotek své ženy, jak chápavě mačká mužovo rameno... Jakoby...
Jakoby ji nezabil.
Cítil drobné tělíčko malého syna, jak odevzdaně leží na jeho kolenou... Jakoby...
Jakoby ho nezabil.
V domě, jenž pohltí oheň, kousek za jeho zády.
Černé nebe začalo pozvolna ustupovat a od horizontu se rozléval den.
Ale ten již nestihne.
První záchvěvy slunečního světla a mužovo tělo pokryjí puchýře. Naposledy ucítí radost a vlhké teplo nového dne, osvobozujícího rána, zatímco jeho tělo začne černat spálené žárem. Tuk se pod kůží začne škvařit, kolem muže se vytvoří zápach spáleného sádla. Kosti se rozžhaví a kůži samotnou zakryjí nejisté plameny, jako dům za mužovými zády. Rudá krev rodiny se vaří, zmateně bublá a bobtná jako voda pod poklicí v rozpáleném hrnci.
Tak taková je touha po moci?
Ráno plné bolesti. Ráno, které neskončí. Ráno osvobození.
Žalostný rozbřesk.
"První oběť je vždy obětí největší."

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a třináct